Čechy leží na dně obrovského kráteru, který vznikl po dopadu meteoritu. Dospěl k tomu americký astronom Michael D. Papagiannis po analýze snímků z geostacionární družice Meteosat. A opravdu, pohraniční hory - Krkonoše a Jizerské na severu a Krušné hory na severozápadě, které spolu se Šumavou na jihu ohraničují českou kotlinu, obtékají jakýsi oválný tvar ne nepodobný kráterům. Papagiannis ostatně nebyl první, kdo tuto smělou myšlenku vyslovil. Když na začátku 17. století zaměřil Galileo Galilei svůj nový dalekohled na našeho nebeského souputníka, poznamenal, že mu „měsíční krátery připomínají krajinu, jakou je Bohemia“. Čeští odborníci se na tuto hypotézu dívají poněkud skepticky. Současně však mnozí přiznávají, že meteority sehrály v geologickém vývoji Země zřejmě větší roli, než se dosud soudilo, a některé vědecké názory bude třeba přehodnotit.
(pokračování a zdroj uvedeno níže)

Český kráter - stálá expozice v budově železnorudského zámečku

Výstava v Železné Rudě představuje vybrané horniny, minerály a další předměty jako „svědky“ dávné katastrofy a je pokračováním světové premiéry Českého kráteru z Jihočeského muzea v Jižních Čechách.
O kráteru ve kterém žijeme.
Unikátní výstava Český kráter v historickém prostředí zámečku v Železné Rudě

Nejprve si položme otázku: „Proč výstava o Českém kráteru“? Zdálo by se že na Zeměkouli, tím pádem i v Čechách, máme geologicky vše vyřešené, vše chápeme a co nám ještě chybí do úplného porozumění našeho světa, jsou jen vzdálená tělesa sluneční soustavy. Naše území je také pokryto geologickými mapami a zkoumané geology od prvních začátků geologie a mohli bychom snadno nabýt dojmu, že všechno již bylo rozřešeno, popsáno a zbývá jen poopravit někde málo rozsah žulového tělesa či křídového útesu.
Varovným signálem upozorňujícím na pochybení takovéhoto chápání může přijít odkudkoliv a to zvláště ze strany nových metodik geologického výzkumu či od odborníků z jiného odvětví než je nauka o Zemi, geologie, případně i od laiků dívajících se na zemské útvary nezaujatýma očima.
Takovým geology později spíše přehlédnutým signálem bylo nejprve upozornění italského astronoma Galilea v roce 1610, kterému se hodily pro srovnání Měsíce se Zemí právě Čechy a jako první také útvary (meteoritické krátery) na Měsíci s Čechami porovnal. Myšlenku sepětí zvláštního útvaru Čech s kosmickými pochody, opětně oživili až v roce 1988 američtí astronomové při studiu družicových snímků Země. Tentokráte se mezi našimi geology našli odborníci, kteří měli již dostatečné znalosti s meteoritickými krátery na Zemi a ve svém vědeckém vrcholu byli u snímkování a výzkumu Měsíce a u diskusí, které probíhaly o tom zda jsou krátery na Měsíci sopečného či dopadového, rozuměj meteoritického původu. Pro ně nebyl podnět od amerických astronomů jen ojedinělým hlasem, který není třeba vzíti vážně. Profesor Bouška se narodil a prožil mládí v Soběslavi a možná tradovaná zpráva o strkovském kamenném dešti, který byl popsán jako meteoritický roj dříve než francouzská akademie se dohodla na tom, že kameny mohou padat z nebe a naleziště vltavínů, kterým zasvětil podstatnou část své profesní kariéry měly vliv na to, že vzal zprávu o Čechách jako o meteoritickém kráteru vážně. Profesor Bouška také osobně řadu meteoritických kráterů navštívil. Opravil nesmysl, že by se mohlo jednat o nedávný dopad podobně jako je tomu u německého kráteru Ries, odkud pocházejí vltavíny. Zároveň dovodil, že se podle hornin muselo jednat o událost starší než jedna miliarda let. Meteorit ale zanechal takovou stopu, že kruh původního kráteru se zachoval i přes pozdější „vrásnění“.

Jak už to tak chodí při podobných zprávách se z řad oficiální vědecké obce neozve hurónský pokřik jako při fotbalovém gólu, spíše naopak. Nemůžeme to vědcům míti za zlé, protože tito lidé spojili svoji vědeckou kariéru často s názorem, který zde začíná dostávat závažné trhliny a vědci se cítí zaskočeni, zahnáni do slepé uličky. Chápání Čech jako meteoritického kráteru se proto ocitlo na stránkách spíše esoterické literatury a objekt se nestal předmětem bádání vědecké obce. Ta čekala a čeká na „důkaz“ (nebo vlastně na popření?) jevu. Takovým důkazem pro vědeckou obec jsou minerály buďto vzniklé nebo přeměněné za vysokých tlaků, drcené horniny a horniny vyvržené a nazpátek spadlé spolu s dopadovými taveninami. Nutno podotknouti, že vědeckého „souhlasu“ nemusí být dosaženo úplně a jak nás učí zkušenost s krátery na Zemi, ještě dnes se najde řada geologů pro něž nejznámější Barringerův meteoritický kráter Arizoně je útvarem vzniklým rozpouštěním solných vrstev či kráter Ries sopečným útvarem. Vůbec se nebere do úvahy, že je zde dlouhá řada dalších rysů, které samy o sobě svědčí o dopadu někdejšího kosmického tělesa.
Proto je velmi silnou známkou samotný rozměrný kruhový tvar, pro který nemá geologie vysvětlení (v Čechách ca 260 x 240 km). Geologie zná sice kruhové útvary, ale největší sopečné jícny nepřevyšují 30 x 100 km (Toba kaldera v Indonésii). Pro ostatní pochody jako výstup hornin z hloubky či něco podobného je zde kromě problému jak získáme prostor pro onen výstup i to, že podobné horniny které by odpovídaly pevnému chování jsou pod Čechami zatlačeny naopak dolů. Je zde dolík v těžkých a tuhých horninách hlubokého podloží. Z tohoto důvodu pánové Papagianis a El Baas nezaváhali ani na chvíli a Čechy popsali jako meteoritický kráter stejným způsobem jak tomu přivykli při studiu ostatních světů sluneční soustavy.
K silné známce kruhovitého obrysu vnitřní pánve přibyly časem další znaky. Jsou to rozsáhlé žíly překrystalovaných skel s úlomky, diamanty v Krušných horách, šokově postižený křemen, drcené granáty, granáty s lemem ukazujícím na jejich rozklad za vysokého tlaku a řada dalších.

Výstava v Železné Rudě představuje vybrané horniny, minerály a další předměty jako „svědky“ dávné katastrofy. Otázkou bylo také jak nejlépe seznámit veřejnost s tímto tématem. Vždyť ani většina z řady geologů nemá dostatečně široké povědomí o tom co kráterovací pochod obnáší. (Nepociťovali zatím za nutné se tímto problémem v Čechách zabývat). Rozhodli jsme se proto výstavu doplnit videoprojekcí, kde je v animaci zobrazen kráterovací pochod v jednotlivých postupně probíhajících dějích a doklady jejich průběhu. Do filmu jsou zahrnuty záběry z unikátních pokusů napodobující vznik věnce okolních hor při mladších vrásněních. M. K studio z Týna nad Vltavou se zdařile zhostilo sestavení filmu, který doplnilo vlastními scénkami. Například velmi úspěšný je zachycený dopad kapky na vodní hladinu napodobující vznik přechodné kráterové dutiny a její zhroucení. Další výstižný doplněk představuje model Čech z období před dvěma miliardami kdy byl kráter vytvořen od pí J. Kremlové z Jihočeského divadla a scénka s figurinou Galilea a replikou jeho dalekohledu rovněž vytvořené pí J. Kremlovou.
Výstava v Železné Rudě je pokračováním světové premiéry Českého kráteru z Jihočeského muzea v Jižních Čechách a proto unikátním představením nejstarší geologické historie Čech. Čechy tím geologicky vyjímá jako mimořádnou zvláštnost (ke které se časem přidají další zemské útvary zvláště z okolí Středozemního moře). Tím poukazuje i na odlišnosti, které na Zemi byly od jejího ranného stádia stejně jako je vidíme na odlišné povaze přivrácené a odvrácené strany Měsíce či na Marsu. Upozorňuje na nebezpečí bezduchého přejímání vzorů, které mohou částečně vysvětlovat například geologii západního pobřeží Spojených států, ale již zběžný pohled na mapu nás přesvědčí o jejich neplatnosti pro území Střední a Jižní Evropy.
Tím jsme ještě úplně neodpověděli na shora danou otázku. Poslední a ten nejzávažnější důvod výstavy je ten, že kruhové stavby, meteoritické krátery, mají rozhodující vliv na rozmístění ložisek rud a dalších nerostných surovin. Proto je důležité poznání jejich vzniku a dalšího vývoje. Všem zájemcům o zeměpis a přírodu Čech doporučujeme její návštěvu.
V honinách okolí Železné Rudy místě původního okraje kráteru byly zaznamenány pochody spojené s tvorbou kráteru a podrobnější informace ktéto problematice přibližuje výstava hornin – geopark u školy J. Klostermanna.
RNDr. Petr Rajlich, CSc.

Záhady české historie

Vltavín stále tajemný (6)

Při pohledu na geologickou mapu Čech a Moravy přišel náš přední záhadolog Věnceslav Patrovský na velmi zajímavou věc: právě tam, kde se nacházejí vltavíny, se vyskytuje také hornina jménem granulit. Pouze a jen na jihu Čech a v úzkém pruhu vedoucím od Třebíče ke Znojmu. Nikde jinde u nás granulit nenajdeme. Ne každý ví, jak granulit vypadá. Je to světlá, silně metamorfovaná hornina podobná žule, má i podobné chemické složení: jde o směs živců, křemene, granitu a kyanidu s příměsemi dalších minerálů. Dříve se granulitu říkalo podle jeho barvy bělokámen a byl používán pro svou tvrdost a odolnost ke stavbám. A nyní pozor – chemické složení granulitu je velmi podobné chemickému složení vltavínů. Granulit vznikl přetavením – ale nevíme čeho, nevíme, kdy a jak k tomu došlo, a netušíme, proč se vyskytuje právě a jen na jihu Čech a Moravy, zrovna v místech, kde se nacházejí i lesklé kamínky, po jejich původu spolu pátráme.
Nabízí se otázka: vznikl snad granulit společně s vltavíny? A nemohou být vltavíny ještě jednou přetaveným granulitem? Proč by ale došlo v takovém případě k přetavení jen části granulitu? A co by to mohlo způsobit? Odpověď je ve všech případech stejná: Nevíme…
Tak měla vzniknout nejen unikátní podoba Čech věnčených ze všech stran horami, ale také další jedinečnost: z území Čech všechny řeky odtékají a žádná nepřitéká.
Geologové se k hypotéze postavili různě – část ji zavrhla, část je jí ochotna brát v úvahu jako jednu z mnoha možností. Nebojme se přiznat, že tvar Čech je opravdu unikátní nejen v Evropě a že to věděli mnozí moudří mužové už dávno před družicovými snímky. Například kněz a historik Bohuslav Balbín ho v 17. století přirovnal k růži a německý geograf a historik Filip Cluverius dokonce k pupku spanilé ženy.

Je opravdu ve vyšehradské skále ukryt úlomek Kamene Světla?

Kámen Světla V únoru 1999 přijel do Prahy Brit Christopher McIntosh, znalec hermetismu, spirituální alchymie a tajných řádů. Ve své přednášce uvedl, že Čechy jsou legendární zemí Svatého grálu, vytvořenou dopadem zářivě modrého Kamene Světla, který vyrazil svým kopím archanděl Gabriel z koruny Lucifera, jenž zatoužil být mocnější než Bůh…
Dodejme, že někdy je uváděn jako onen statečný archanděl naopak Michael a že Lucifer je výraz nejen pro vládce pekel, ale i pro Světlonoše. Onen Kámen Světla měl při dopadu na zem vytvořit českou kotlinu a dát jí nejen unikátní tvar, ale i duchovní výjimečnost a jedinečnost. Úlomek Kamene Světla má prý být ukryt v pahorku, na němž dnes stojí pražský Vyšehrad.
McIntosh dokonce soudí, že Svatý grál může být nejen kamenem spadlým z nebes, ale i kráterem, který vytvořil. Proto prý jsou v Čechách už odnepaměti přítomny zvláštní energie a mysticismus, proto slavný císař Karel IV. přikládal Čechám a Praze takový význam, proto nechal vystavět Karlštejn… A jedna ze svatováclavských legend (pro odborníky je ovšem neznámá) prý vypráví o tom, jak byl knížeti Václavovi poslán z Britských ostrovů Svatý grál, ale dorazil až po jeho smrti a nikdo neví, co se s ním stalo.
Ničím nepodložená tvrzení britského hermetika a alchymisty přivedla některé milovníky záhad až k domněnce, že vltavíny nejsou nic jiného než pozůstatky onoho hypotetického Kamene Světla a jejich hmota je totožná s hmotou Svatého grálu. Bylo by to jistě krásné, ale…
Bludný kruh se uzavírá
Co tedy vltavíny skutečně jsou a z čeho a jak vznikly? To zatím opravdu nikdo přesně neví, respektive není schopný svá tvrzení a hypotézy dokázat. Věřme tedy astronomům, podle nichž vznikly vltavíny i všechny ostatní tektity při dopadu obrovských meteoritů na zemský povrch z roztavené hmoty nebeských těles i zasažených hornin při teplotě až 2500 °C.
Tekutá hmota mohla být pod silným tlakem rozstříknuta až do vzdálenosti 500 kilometrů, při letu ve vysokých vrstvách atmosféry se ochladila a spadla na zem v podobě malých lesklých kamínků. Proč tomu tak ale bylo v celé Evropě pouze a výhradně v podobě dvou úzkých a krátkých pásů na jihu Čech a Moravy se neptejme, protože z onoho bludného kruhu nenajdeme východ.
Naše nejstarší záhada tak nejspíš zůstane záhadou už navždy. Vltavínům to vedle jejich nepochybné jedinečnosti i půvabu dodává až mystickou tajemnost…

Jiří Bílek Foto archiv
KONEC

Vltavín stále tajemný (1)

Záhadný moravský vltavín
Růže i pupek ženy Už je tomu třicet let, co jeden profesor z Bostonské univerzity po shlédnutí družicových snímků evropského kontinentu vyslovil názor, že Čechy jsou vlastně obrovským kráterem o rozměrech zhruba 300x 200 kilometrů. Nazval ho Pražský impaktitový kráter a odhadl, že vznikl před nejméně miliardou let při pádu obrovského meteoritu.

Vltavín stále tajemný (1)

Drobné kamínky zelené barvy s vrásčitým povrchem byly známé již dávno před tím, než je v roce 1787 poprvé odborně popsal Josef Meyer, profesor přírodopisu na pražské univerzitě. Měly dokonce hned několik lidových pojmenování – zkamenělé žáby, vodníkovy slzy či ďáblova lejna, což dokazuje, že i prostí lidé si uvědomovali jejich odlišnost od jiných minerálů, a dokonce jim připisovali čarodějný původ.
Jihočeský vltavínOna jedinečnost byla totiž zřejmá na první pohled, protože kamínky se leskly jako sklo. Nacházeli je obvykle při jarní a podzimní orbě na jihu Čech poblíž Písku, Vodňan, Prachatic a Českých Budějovic, ale i v okolí moravské Třebíče a Pohořelic. Zatímco ty jihočeské měly zelenou barvu, moravské byly mnohem tmavší, až do hněda, a také méně zvrásněné.
Lidé jim přisuzovali magické vlastnosti a někde se dávaly nevěstám jako svatební dar pro štěstí. V mnoha vesnicích se stalo dokonce zvykem, že ženich musel takový kamínek pro svou vyvolenou nalézt sám – jinak se svatba nemohla konat.

Zde všude se nacházejí vltavíny
První známý tektit Profesor Meyer ve svém stručném pojednání popsal nový minerál jako chryzolit sopečného původu: podle jeho názoru šlo o světle zelenou odrůdu olivínu neboli křemičitanu hořečnatého a železnatého, který se u nás těžil a těží jako drahokam u Kozákova a Nového Jičína. Mýlil se, ale těžko mu to mít za zlé, vždyť v té době žádný jiný podobný kámen mineralogie ani geologie neznala.
Na sklonku 19. století popsal obdobné kamínky nalezené na Moravě profesor třebíčského gymnázia František Dvorský. A protože podobných minerálů se postupem doby našlo více i na jiných kontinentech, přišel v roce 1900 rakouský geolog F. E. Suess s termínem „tektit“, který vychází z řeckého „tektos“ neboli „tavený“ a je souhrnným názvem pro všechna přírodní skla impaktního původu – čili skla vzniklá při dopadu meteoritu roztavením křemenného písku.
Vedle našich vltavínů mezi tektity patří také indičínity, javanity, thajlandity, filipínity, australity, ivority (Afrika), bediasity a georgianity (Severní Amerika) či irgizity (Aralské moře). Liší se sice tvarem, barvou i strukturou, ale jsou si velmi podobné nejen chemickým složením a fyzikálními vlastnostmi, ale také morfologií a úložnými poměry.
Pokud sáhneme ke zjednodušení, potom tektity jsou chemicky téměř totožné s jílovitými horninami – okolo 80 procent představuje oxid křemičitý, asi 12 procent oxid hlinitý a zbytek tvoří oxidy železa, vápníku, draslíku, hořčíku a dalších prvků, které dávají tektitu jeho zabarvení i další vlastnosti. Jde vlastně o silně kyselé křemičité sklo. Neobsahují téměř žádnou vodu, čímž se liší od tzv. sopečných skel vznikajících pod vysokým tlakem a teplotou při erupcích vulkánů a jejich bod tání se pohybuje kolem 1700° C, je tedy velmi vysoký.
POZDRAV Z MĚSÍCE?
Originální teorii o původu tektitů vyslovil v roce 1936 astrofyzik G. Nininger – podle něj jsou měsíčního původu. Na Zem je vrhly obrovské meteority, které kdysi dopadaly na Měsíc a vyvrhly z jeho povrchu do kosmu tuny roztaveného kamene. Toto skleněné krupobití padalo na Zemi, kde pak zchladlo. Smělou hypotézu nepřímo podporuje analýza měsíční půdy, kterou dopravily na Zem automatické stanice z oblasti Moře klidu a Oceánu bouří.

A takhle vypadá moravský vltavín
Moldavit, vltavín či moravit Kamínky, které podle jejich naleziště u Týna nad Vltavou (Moldautein) nazval v roce 1836 první kustod mineralogické sbírky Vlasteneckého (později Národního) muzea F. X. M. Zippe moldavity neboli česky vltavíny (moravským se později začalo říkat moravity, což se ale neujalo), jsou ze všech tektitů nejkrásnější, protože na rozdíl od ostatních, které jsou tmavé a jen nepatrně průsvitné, ty naše nejen doslova hrají všemi odstíny zelené, ale vzácně se nacházejí také v černé a bílé barvě.
Již jsme si řekli, že na jihu Čech převládá světlejší, lahvově zelené zbarvení, moravské kamínky jsou obvykle olivově zelené až hnědé. Mají nejrůznější tvary (kuličky, kapky, prstence, válečky, úlomky) i velikost (od několika milimetrů až do 10 centimetrů), ale i zde najdeme odlišnosti: české vltavíny mají nejčastěji tvar zploštělých kapek, moravské tzv. celotvarů, kamínky z jihu Čech jsou více vrásčité (říká se tomu skulptace a mnohým připomíná miniaturní měsíční krátery) a nacházejí se v mnohem hojnějším počtu, moravské vltavíny jsou zase větší a přibližně dvakrát těžší.
Uveďme si ještě, že podle odborných odhadů bylo dosud nalezeno více než 200 000 vltavínů. Někteří znalci se však přiklánějí k dvojnásobnému počtu, další hovoří o ještě větším čísle…

Jak, kdy, kde a proč Pokud si říkáte, co může být na takovém kamínku záhadného, pak vám musíme zopakovat to, co už jsme si řekli: v celé Evropě se tektity nacházejí jen a pouze na území Čech a Moravy (s několika opravdu jen drobnými nalezišti v Rakousku) a vytvářejí dva pruhy široké zhruba 35 kilometrů, které však od sebe odděluje vzdálenost 60 kilometrů. První z pruhů začíná u Písku a přes Vodňany a České Budějovice sahá k Trhovým Svinům, druhý vede od Třebíče přes Moravský Krumlov k Pohořelicím. Není to přinejmenším podivné?
Proč je výskyt vltavínů tak striktně územně omezen? A jak vlastně vznikly? A kdy? To jsou jen některé z otázek, na které budeme hledat odpovědi.

Jiří Bílek Foto autor

Vltavín stále tajemný (2)
Kdo četl Malostranské povídky Jana Nerudy, jistě si vzpomene na pana Rybáře, který žil v přesvědčení, že vlastní velmi cennou sbírku drahých kamenů. Nakonec se ukázalo, že jde o vltavíny, které se sice o třináct let později – v době konání Jubilejní zemské výstavy v roce 1891 – staly velmi vyhledávaným šperkovým kamenem, ale skutečným drahokamem nikdy nebyly.

Krásný moravský vltavín se skulptací o váze 153 gramyBývají označovány za polodrahokamy, ale ne všichni odborníci s tím souhlasí. Netrapme si tím však hlavu a spíše jako zajímavost si uveďme, že vltavín je spolu s českým granátem ryze domácím, českým a samozřejmě i moravským kamenem, který nenajdeme nikde jinde.

Vltavíny znal už prehistorický člověk, který je pro podobnost s obsidiánem využíval jako nástroje, ale i jako amulety, už ve starší době kamenné. Pak jako kdyby nadlouho upadly v zapomnění a znovu si získaly pozornost až na konci 18. století a zejména při jubilejní výstavě o sto let později, kdy se prodávaly zasazené ve zlatě jako šperky s drahokamem. Ale už tehdy se našlo dost chytráků, kteří místo kamenů používali lahvové sklo, což ovšem laik většinou pozná jen stěží.

Kámen všestranně prospěšný Renesance zájmu o vltavíny přišla v osmdesátých letech minulého století a trvá dodnes. Každý šperk, do něhož je kámen vsazen, je vlastně unikát, protože i všechny kamínky zasazené do zlata, stříbra nebo jiného kovu jsou jedinečné svým tvarem, velikostí i barvou. A nezáleží na tom, jde-li o kámen přírodní nebo broušený.
Zvýšená obliba těchto kamínků bohužel vede už více než dvě desetiletí k tomu, že zejména jihočeské lesy, louky a nezřídka také pole jsou posety bezpočtem hlubokých jam vykopaných těmi, kteří se snaží objevit vltavíny. Především proto, aby je mohli prodat. Jde o činnost protiprávní, protože k těžbě jakýchkoliv nerostů je u nás třeba povolení, nehledě již k devastaci přírody či poškozování cizího majetku.
Vltavín je těmi, kteří na to věří, považován za měsíční kámen Blíženců, který ochraňuje před zlem, harmonizuje organismus, dodává energii, prohlubuje toleranci a velkorysost, a dokonce prý pomáhá při bolestech hlavy a chrání před nemocemi… No, důkazy na to bychom samozřejmě hledali marně. Každopádně je těch smyšlených atributů na jediný kámen trochu moc. Ať tak či tak, někdejší britský premiér Winston Churchill měl údajně vltavín stále u sebe v kapse. Ale nakonec každý to dnes může zkusit, protože šperky s vltavíny jsou cenově poměrně dostupné.

Přívěšek s vltavínem – no řekněte, není to originální šperk?
Co zůstalo po pravěkých sklárnách Pomocí radioaktivní metody byl stanoven věk vltavínů na 14,8 milionu let, což tedy znamená, že měly vzniknout v období třetihor, čili dávno před tím, než se na Zemi objevili první předchůdci člověka. Pro úplnost dodejme, že jiné tektity jsou podstatně starší, jejich věk dosahuje 35 milionů let, zatímco ty nejmladší pocházejí z doby před půl milionem let.
Toto poznání nám umožnil rozvoj vědeckých metod v relativně nedávno době. Předtím se všichni zaměřovali především na to, co je to za kámen a jak vznikl – což ale zajímá odborníky i nadšence dodnes. Už profesor Meyer, který jako první tento kámen v roce 1788 vědecky popsal, poznal, že vltavín není odrůda olivínu a přiklonil se k názoru, že by mohlo jít o útvary podobné tzv. fulguritům neboli sklovitým trubičkám vznikajícím roztavením horniny při úderu blesku. Ale těch je opravdu vždy jen pár, zatímco vltavíny se nacházejí v obrovském množství.
Jiní badatelé soudili, že kamínky vznikly přetavením popele pravěkých rostlin a poměrně dlouho se věřilo i tomu, že jde o pozůstatek činnosti pravěkých skláren. Podobné hypotézy šlo jen těžko prokazatelně vyvrátit, ačkoliv mineralogové upozorňovali na jedinečnost chemického složení vltavínů i dalších tektitů. Až stanovení věku kamínků dovolilo podívat se na dobu, kdy měly vzniknout.

Zbytky po "práci" hledačů vltavínů hyzdí naši krajinu...
Jeden nebo dva meteority? Už v roce 1928 přišel mineralog J. Hanuš s první „kosmickou“ teorií: vltavíny jsou meteorologické sklo, které odkapalo při průletu a roztavení sklovitého meteoritu o váze asi tisíc tun v zemské atmosféře. Hanuš vypočetl i potřebnou teplotu (1500°C) a určil také směr letu meteoritu z Čech směrem na Moravu. V roce 1942 podpořil tento názor jiný významný mineralog J. Oswald, ale podle jeho mínění letěl onen meteorit právě opačným směrem, tj. z východu na západ.
Došlo tudíž ke sporu obou vážených kapacit a jako východisko z neřešitelné situace byla nabídnuta další hypotéza: nad jihem Čech a Moravy došlo ke srážce dvou meteoritů, z nichž jeden letěl na východ a druhý na západ. Kdo čekal, že tím bude egu obou mužů učiněno zadost, ten se mýlil, navíc se většina tehdejších odborníků postavila k této teorii naprosto odmítavě. Stačilo vzít do úvahy to, co všichni už dávno věděli a v čem je další jedinečnost vltavínů – nelze je totiž přetavit, protože při teplotách nad 1700°C se zničí.
Jak ale potom mohl takový kámen vzniknout?

Jiří Bílek Foto archiv

Vltavín stále tajemný (3)
Myšlenku, že by na hypotézách o „kosmickém“ či „meteorickém“ původu vltavínů mohlo opravdu něco být, podpořil hlubší rozbor jejich složení. Především u jihočeských kamenů ukázal drobné vzduchové bublinky, které jsou velké od desetin milimetru až po více než centimetr. A hlavně – tlak v nich je až pětadvacetkrát nižší než tlak u hladiny moře… Podle odborníků je možné jen jedno vysvětlení: vltavíny vznikly v prostředí, kde panuje velmi nízký tlak. Takovým místem jsou vyšší vrstvy zemské atmosféry, dokonce je zde přímá úměra – čím výše nad povrch země, tím nižší tlak. Některé kameny mají navíc aerodynamické zaoblení odpovídající průletu zemskou atmosférou…
Došlo snad opravdu k pádu a roztavení sklovitého meteoritu? Proč by ale potom zanechal své stopy jen ve dvou vzájemně dost vzdálených pruzích? Nebo byla hmota vltavínů vyvržena do vyšších vrstev atmosféry v podobě dvou „dávek“, které dopadly na povrch planety ve dvou pruzích?

Krátery Ries a Steiheim při pohledu z letadla
Doklad a pozůstatek katastrofy Po původu tektitů pátrali nejen naši mineralogové a geologové, ale i jejich kolegové v zahraničí. Klíčem se ukázalo porovnání stáří tektitů s geologií míst, kde se nacházejí.
Asi 200 kilometrů od naleziště ivoritů v Ghaně je meteoritový kráter zaplněný jezerem Bosumwi – ten vznikl před 1,3 milionem let, stejně jako ivority. Ve stejné vzdálenosti od naleziště irgizitů u Aralského moře je meteoritický kráter Žamanšin, a také v tomto případě se čas vzniku kráteru a irgizitů shoduje. Nenašel by se podobný kráter ležící rovněž ve vzdálenosti okolo 200 kilometrů od naleziště vltavínů na jihu Čech, který vznikl před 14,8 miliony let?
Samozřejmě ano – jmenuje se Ries a leží u Nőrdlingenu v Bavorsku, asi 80 kilometrů na jih od Norimberka. Má oválný tvar připomínající šestiúhelník se zaoblenými tvary a průměr pětadvacet kilometrů – není divu, že se do něj vejde nejen město Nőrdlingen, ale i řada dalších měst a osad. Středem kráteru prochází tzv. švábská tektonická linie. Někteří geologové a mineralogové soudí, že tak obrovský kráter vznikl při dopadu tělesa o průměru jeden kilometr – mohlo jít o planetku nebo dokonce jádro komety. Protože ve vzdálenosti okolo 40 kilometrů se nacházejí další dva podstatně menší meteoritové krátery Steiheim a Stopfheim, nelze prý vyloučit, že vesmírné těleso se při průletu atmosférou rozpadlo na dva nebo tři kusy. Jiní odborníci se k velikosti tělesa staví značně skepticky, jsou ochotni připustit velikost do několika desítek metrů. Ale tím se nebudeme zatěžovat…
Podle této hypotézy, kterou dále rozpracoval mineralog Vand v roce 1964, „tlakovou vlnou vzniklou při dopadu meteoritu do oblasti Ries byly horniny vymrštěny obrovskou silou směrem do Čech a na Moravu“ a „při letu atmosférou se přetavily ve vltavíny“. Ona vzdálenost, kterou měly proletět v atmosféře, se pohybuje od 200 do 400 kilometrů a nelze vyloučit, že mohlo jít o dva pruhy, které dopadly na území dnešních jižních Čech a jižní Moravy.

U Nördlingenu v Bavorsku najdeme kráter Ries, který má průměr 25 kilometrů
Déšť lesklých kamenů Jak vlastně vypadal jih Čech v té době, tedy zhruba před 15 miliony let? Podle geologů došlo právě tehdy ke zdvihu jižní části Českého masivu. Vltava, která samozřejmě ještě Vltavou nebyla, vytékala do té doby jako kalný proud z Českobudějovického a Třeboňského jezera přes dnešní České Velenice a Vitorazsko do oblasti Vídně zalité mořem. Nyní však otočila tok k severu a začala svými vodami zásobovat středočeské Kobyliské jezero. V dalších tisíciletích tak byla odvodněna velká jezera dnešní Českobudějovické a Třeboňské pánve a původní uloženiny a naplaveniny byly znovu přemístěny.
Pokud tedy vltavíny opravdu spadly v podobě „kamínkového deště“ na jih Čech, dopadly většinou do vody a byly následně splaveny do řek, které je přemístily o desítky kilometrů a uložily ve svých sedimentech. Tomu by odpovídala skutečnost, že nejvíce vltavínů se nachází tam, kde pod půdou leží písčitá vrstva původních usazenin.
Podle odhadů mělo na území jižních Čech a Moravy dopadnout okolo 20 milionů kamínků o váze okolo 275 tun. Naleptávání agresivními přírodními roztoky v sedimentech mělo v průběhu milionů let vytvořit různě vrásčitý povrch neboli skulptaci některých vltavínů, několikeré přemístění pak naopak vést k jejich obroušení.
Tuto teorii o původu vltavínů nalezneme nejen v encyklopediích či na internetu, ale i ve většině odborných prací. Přiznejme, že má oporu v poznatcích vědy a logicky vysvětluje, jak vznik lesklých kamínků, tak i to, proč jsou jejich naleziště omezena na dva poměrně úzké pásy vzdálené od sebe desítky kilometrů.
Odpovídá také na otázku, proč jsou některé vltavíny zvrásněné a jiné hladké, a nepřímo vysvětluje i jejich rozdílnou barvu. Mohli bychom tedy udělat příslovečnou tečku. Jenže ono to zdaleka není tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Jiří Bílek Foto archiv

Vltavín stále tajemný (4)

Ne právě malá skupina odborníků je přesvědčena, že kráter bavorský Ries nemá meteorický původ, ale jde o projev i následek tzv. kryptovulkanismu neboli sopečné činnosti, která není doprovázena výlevem lávy ani dopadem popela. Nemohlo ale přesto dojít k nějaké – třeba jen jedné jediné – explozi a „výstřelu“ malého množství roztavené horniny ve dvou pruzích? Badatelé se na tom zatím neshodli.

Jiní odborníci zase poukazují na to, že mezi místem „vzniku“ vltavínů a místem jejich nálezu je poměrně velká vzdálenost, a navíc jsou ony dva úzké (a k tomu ještě krátké) pruhy orientovány různými směry a ani jeden z nich nesměřuje ke kráteru Ries. A také platí, že pokud by vltavíny i ostatní tektity měly být produktem dopadu meteoritu, potom u některých nelze „mateřský“ kráter ani při nejlepší vůli najít. Anebo leží hodně daleko. Například v případě australitů, filipínitů a indočínitů je nejbližší meteorický kráter až ve Wilkesově zemi ve východní Antarktidě, takže jde o vzdálenost mnoha tisíc kilometrů.

Takhle zdevastovaný je jeden jihočeský les po nočních návštěvách hledačů vltavínů...
Co prozradila chemie Vážnou trhlinu utržila hypotéza o vzniku vltavínů z hornin vyvržených při pádu meteoritu ve chvíli, kdy mineralogové provedli chemické rozbory záhadných kamínků a meteorických skel neboli suevitů z kráteru Riess, které jsou nepochybně pozůstatkem po dopadu meteoritu. Zjištění bylo více než překvapivé: chemické složení je naprosto odlišné, ač vltavíny i suevity měly či spíše by musely vzniknout ve stejné chvíli a ze stejného základu. Před patnácti miliony let se rieská oblast skládala především z vápence, křemíku v ní bylo opravdu jen zanedbatelné množství. Je možné, aby byl do ovzduší vyvržen právě a jen on? A aby vápník byl ve vltavínech přítomen pouze výjimečně a ještě v množství menším než minimálním?
To, že chemické složení vltavínů ani trochu neodpovídá chemickému složení suevitů z rieské oblasti, a přesto by měly mít stejný základ i způsob vzniku, zatím nedokázal nikdo rozumně a hlavně průkazně vysvětlit a zdůvodnit. Všechny pokusy vyznívaly značně krkolomně a žádný se nesetkal v odborných kruzích s úspěchem.

Přilétly až z Měsíce? Tam, kde chybí vysvětlení, se vždy vytváří prostor pro nejrůznější teorie a nejpodivnější hypotézy. Nejinak je tomu i v případě lesklých kamínků, které opravdu stále nedávají spát odborníkům ani laikům.
Poměrně dlouho nebylo možné prokázat nebo vyvrátit názor, že vltavíny i ostatní tektity jsou lávou ze sopečných výronů na Měsíci, která se „nějakým způsobem“ dostala až na povrch Země. Když ale výzkumy našeho planetárního souputníka ukázaly, že to, co bylo považováno za sopečné krátery, je ve skutečnosti pozůstatkem po dopadu meteoritů, objevila se nová hypotéza: na měsíční povrch dopadl obrovský meteorit a vymrštěná rozžhavená hmota dolétla až naši planetu – a ochlazením se změnila v tektity.
Takových dopadů by však muselo být více, protože tektity jsou různého stáří a dělí je od sebe miliony let. Na to, proč onen „déšť z Měsíce“ dopadl na tak malý prostor, jakým jihočeská a jihomoravská oblast výskytu vltavínů nepochybně je, se raději neptejme.
A co když se k Zemi přiblížila kometa a vltavíny i tektity vznikly z odtávání a odkapávání jejího jádra, jak tvrdí další z hypotéz? Pochybnosti můžeme jen zopakovat: ona kometa by musela prolétávat kolem naší planety hned několikrát – a žádnou vlasatici, která by mohla něco takového po miliony let provádět, se astronomům ani přes velké úsilí dosud objevit nepodařilo.

Nebešťané a fexti Zapomenout nelze ani na teorie o původu vltavínu, s nimiž přicházejí laičtí lovci senzací a záhad. Právě pro ně vltavíny představovaly a stále představují velmi lákavé téma. Podle jednoho z názorů by například měly být výsledkem interakce mezi hmotou a antihmotou (což je podle odborníků naprostý nesmysl) či pozůstatkem dávného jaderného výbuchu neznámého původu. Popřípadě také důkazem záměrné činnosti nebo pokusů hostů z kosmu, kteří před miliony let navštívili naši planetu.
Podle jiného názoru, byť jen velmi těžko obhajitelného, jsou vltavíny i ostatní tektity zbytky havarovaných kosmických lodí, střel ze slitin křemíku či roztavených křemíkových slunečních baterií mimozemšťanů. Anebo – a to zastánci této teorie uvádějí nejčastěji – horninou roztavenou při startech a přistáních jejich raket.
To už lze snad více věřit známému českému malíři Janovi Wenigovi, který se zajímal o fenomén tzv. fextů a ve své knížce věnované těmto záhadným a tajemným (ne)bytostem mj. uvedl i velmi svéráznou teorii o vzniku vltavínů: podle jeho názoru nejsou tyto kameny ničím jiným než výkaly fextů neboli „fexstein“.
Většinu čtenářů to jistě pobaví, ale zkuste dokázat, že to není pravda…

Jiří Bílek Foto Miroslav Martinovský

Vltavín stále tajemný (5)
Odborníci se shodnou na tom, že vltavíny, stejně jako ostatní tektity, jsou z přírodní skloviny, a většina se přiklání k názoru, že jde o přetavené pozemské materiály. Příčinou oné přeměny mohla být třeba mimořádně silná sopečná exploze, velký meteorit, jádro komety anebo jiný kosmický objekt. Při jejich srážce se Zemí nebo při sopečné erupci došlo k přetavení hornin a jejich vynesení v podobě mračna do stratosféry, kde se v důsledku kondenzace vytvořily kapky, které spadly na zemský povrch. Proč se tak ale v případě vltavínů stalo v podobě dvou úzkých a krátkých pásů, to již odborníci vysvětlit nedokážou.

Krásně tvarovaný a zbarvený vltavín
Obrovská katastrofa Studium fyzikálních a chemických vlastností drobných zelených kamínků prozradilo další zajímavou věc: ona exploze, při níž se „zrodily“, musela být velmi podobná jadernému výbuchu. Část materiálu, z něhož vznikly vltavíny, byla převedena do plynného stavu, část do kapalného, a další si zachovala charakter pevné látky. Paralely s tzv. atomovým hřibem známým z Hirošimy a Nagasaki jsou více než nápadné. Toto značně nesourodé mračno se před 15 miliony let dostalo až do stratosféry, kde došlo ke shlukování plynných a kapalných částic kolem pevných jader. Výsledkem a následkem byl „vltavínový déšť“ padající na zem a doprovázený obrovskými přívaly deště. Odborníci dokonce došli k závěru, že tehdy spadlo z oblohy okolo 275 tun lesklých kamínků, z toho třetina do jižních Čech a zbytek na jih Moravy.
Podle jedné z teorií „dopad vltavínového deště doprovázela mohutná tlaková vlna, požáry a lijáky, takže do jisté míry připomíná pád dosud stále ještě záhadného tunguzského tělesa na Sibiři v roce 1908. Tlaková vlna způsobila, že z tehdy mělkých jihočeských jezer byly vymrštěny do vltavského koryta obrovské spousty vod, které se jako katastrofický příval přehnaly Pražskou kotlinou, kolem Řípu a Českou branou na sever do okolí Drážďan… Pohroma způsobená tlakovou vlnou a rozsáhlými požáry zničila nejen rostlinstvo, ale i živočišstvo značné části jižních Čech.“
Onen mohutný vodní příval měl mít za následek, že původní místo dopadu vltavínů není totožné s místy jejich nálezů – některé kamínky se dostaly opravdu daleko. Jednotlivé nálezy známe například z bývalé pískovny v pražských Kobylisích. Všetečné otázky, které jistě napadly nejednoho čtenáře, si ještě nepoložíme. Přijde na ně čas později.

Jedním z nejznámějších nalezišť vltavínů je Besednice u Kaplic
Pět míst nálezů Mineralogové a geologové rozlišují podle druhů hornin, v nichž se vltavíny nacházejí, pět typů jejich výskytu – nebo snad spíše míst nálezu. Prvnímu se říká „naleziště spádového pole“ a má být původnímu místu dopadu nejbližší. „Vltavínový déšť“ dopadl do průtočných jezer nebo do jílovitých třetihorních usazenin a k výraznějšímu přemístění lesklých kamínků už nedošlo. Právě tyto vltavíny se vyznačují výraznou skulptací, která je důsledkem dlouhodobého leptání jejich povrchu „na jednom místě“.
Druhým typem je „naleziště s přemístěnými vltavíny“, jichž je nejvíce. Kamínky zanesly přívaly vody poměrně daleko od místa jejich dopadu a většina skončila v písčitoštěrkových usazeninách.
Třetí typ byl nazván „naleziště ve fosilních říčních sedimentech“ a jde o ty vltavíny, které byly třetihorními řekami a jinými vodními toky odneseny ještě dále a skončily v píscích a štěrkopíscích na dně řek a v jejich březích. Většina těchto toků v dalších milionech let zanikla a byla překryta pozdějšími usazeninami, proto jsou dnes kamínky nacházeny i ve větších hloubkách při výkopech větších staveb.
Čtvrtý typ představují „naleziště ve čtvrtohorních svahovinách“ – jde o druhotně přemístěné kamínky, které se dnes nacházejí především v ornici polí a lesů. Posledním typem jsou „naleziště v náplavách“ neboli vltavíny nalézané buď přímo v korytech dnešních řek a potoků, nebo v písčitých a štěrkopísčitých výplních údolních niv, kam se dostaly druhotným přemístěním, často v důsledku činnosti lidí.

Takhle vypadají vltavíny vzápětí po vykopání
Otázky se vracejí To nejdůležitější přes všechno úsilí i úspěchy mineralogů i geologů však zůstává stále bez odpovědi: Jaká exploze „stvořila“ vltavíny? A z čeho a kde vlastně vznikly? Proč je jejich výskyt omezen na poměrně malé plochy? Proč jsou jihočeské nálezy mnohem početnější, když více „vltavínové deště“ mělo spadnout na Moravu? Jak vysvětlit to, že kameny z jihu Čech, kudy se měla prohnat vodní smršť, jsou méně omleté než ty moravské? A proč moravity jsou zhruba dvakrát větší a těžší a mají jiný barevný odstín?
Vznikly snad naše vltavíny ze dvou různých „základů“ nebo dokonce ze dvou různých míst? A jak je to s ostatními tektity: byl jejich vznik ve všech případech stejný, nebo se pokaždé – zjednodušeně řečeno – stalo něco jiného, došlo k jiné explozi, k přetavení jiných hornin… A dá se na tyto otázky vůbec najít nějaká odpověď?

Jiří Bílek Foto archiv a Miroslav Martinovský

Vltavín stále tajemný (6)
(viz. v úvodu)

Vesmírná příhoda v Českém křemeni

Kosmické tajemství Čech odhaleno! 400 let starý poznatek o světově jedinečném útvaru zemského povrchu, morfologii Čech, je nyní doplněn dokladem šokové přeměny křemene sdružené s vícekruhovitou meteoritickou impaktovou stopou v Českém masívu
http://geoterra.eu/petr-rajlich/historie-ozvuceneho-sokoveho-kremene-ceskeho-krateru

Petr Rajlich: Český kráter
PŘEDMLUVA

Čechy¹ jako jedna z kolébek geologie, zkoumané geology od prvních začátku zeměvěd a pokryté nejstaršími geologickými mapami začínají vydávat další svědectví. Je to jejich jedinečný a celosvětově výjimečný geologický příběh. Historie Českého masívu² podle nově navrženého scénáře začala v dávné době dopadem meteoritu o rozměru zhruba poloviny Prahy. O prožitku meteoritického úderu, který se odehrál v období, kdy život na planetě teprve nesměle začínal, nám vyprávějí české skály, nerosty a zvláštní zemský útvar, kterým je Česká kotlina³. Tato skutečnost tímto Čechy geologicky vyjímá jako mimořádnou zvláštnost zemského povrchu, které si povšiml v r. 1609 Galileo a ke které se časem přidají další zemské útvary, zvláště z okolí Středozemního moře. Poukazuje i na odlišnosti, které na Zemi byly od jejího ranného stádia, stejně jako je vidíme na odlišné povaze přivrácené a odvrácené strany Měsíce či na Marsu. Předkládaná publikace shrnuje circa 20leté výsledky studia problematiky Českého kráteru, získané od roku 1988, kdy byl poprvé zveřejněn názor, že Čechy by mohly být velký meteoritický kráter (PAPAGIANIS & El BAAS 1988). Předkládáme jako pracovní nástroj návrh scénáře dějů, které se odehrály v Českém kráteru od okamžiku dopadu tělesa po současnost.
Scénář zahrnuje události, které probíhaly ve zlomcích minut až po miliony let. Pro charakteristiku dějů (především působení ultrazvuku) a některá odlišení výsledků těchto dějů v horninách, tj. zvláště staveb jednotlivých událostí, nemáme vypracovány do podrobnosti nástroje. Jejich přesná charakterizace bude výsledkem dalších šetření. V podstatě bychom museli vybrat pro Čechy shodné znaky s každým zhotoveným modelem či popisem většího kráteru, což představuje velký objem práce a vyžaduje snadnou přístupnost pramenů. My se zde pokusíme odvodit a vystihnout základní rysy vycházejíce z dostupné a prostudované literatury. Kromě vědeckého významu má studium kruhové stavby Čech i význam praktický, protože meteoritické krátery, začleněné do mobilních oblastí (RAJLICH & al. 1996). mají rozhodující vliv na rozmístění ložisek rud a dalších nerostných surovin. Proto je důležité poznání jejich vzniku a dalšího vývoje. Český kráter po pokročilejší syntéze má naději stát se vzorem pro studium zastřených impaktních staveb na Zemi, o kterých se lze důvodně domnívat, že se vyskytují v nesrovnatelně větším množství než zachovalé krátery. O navzájem značně odlišných a zachovalých kráterech, jako je Sudbury a Vredefort, lze soudit, že jsou poměrně výjimečné a ojedinělé. Při výzkumu Českého kráteru byly zjištěny jevy, které nebyly například z kráteru Vredefort a Sudbury popsány, například význačná aktivita přehřátých fluid v závěrečné fázi kráterovacího pochodu.

1    Tímto pojmem označuji Čechy jako geografický a správní útvar
2   Český masív je zde chápán jako třetihorní, zlomově omezená hrásť, která se vytvořila kolem zpevněného kráteru vzniklého dopadem
      meteoritu působením kadomské, variské a alpinské tvorby hor (RAJLICH 1994).
3    Českou kotlinu vymezujeme jako vnitřní prohlubeň uvnitř kosočtverečné hrástě Českého masívu, která zhruba odpovídá obrysu
      původního 2 miliardy let starého meteoritického kráteru.

Petr Rajlich Český kráter odpověď na posudek od autorského kolektivu

dr.Jan Cempírek, dr.Stanislav Houzar a další:

CELÉ (pdf) ZDE

ČECHY NA DNĚ KRÁTERU
Čechy leží na dně obrovského kráteru, který vznikl po dopadu meteoritu. Dospěl k tomu americký astronom Michael D. Papagiannis po analýze snímků z geostacionární družice Meteosat. A opravdu, pohraniční hory - Krkonoše a Jizerské na severu a Krušné hory na severozápadě, které spolu se Šumavou na jihu ohraničují českou kotlinu, obtékají jakýsi oválný tvar ne nepodobný kráterům. Papagiannis ostatně nebyl první, kdo tuto smělou myšlenku vyslovil. Když na začátku 17. století zaměřil Galileo Galilei svůj nový dalekohled na našeho nebeského souputníka, poznamenal, že mu „měsíční krátery připomínají krajinu, jakou je Bohemia“. Čeští odborníci se na tuto hypotézu dívají poněkud skepticky. Současně však mnozí přiznávají, že meteority sehrály v geologickém vývoji Země zřejmě větší roli, než se dosud soudilo, a některé vědecké názory bude třeba přehodnotit.

ČESKÝ KRÁTER 200 x 300 KILOMETRŮ

Astronom Bostonské univerzity Michael Papagiannis označil útvar, který viděl na družicových snímcích pořízených z výšky 36 000 kilometrů, jako dopadový kráter neboli impaktovou strukturu (z anglického impact = dopad, náraz). Kráter odhadl na zhruba 300 kilometrů ve směru západ-východ a 200 km ve směru sever-jih. Při těchto rozměrech by patřil mezi největší krátery světa, přitom podle Papagiannise ho mohl způsobit meteorit o průměru kolem 70 km. Papagiannis nevypustil informaci o českém kráteru jen tak. Jako vědec si to ostatně ani nemůže dovolit. Předtím než v roce 1989 napsal o českém kráteru první obsáhlou zprávu, spolupracoval na analýze družicových snímků s fotogeologem dr. Faroukem El-Bazem, dnešním ředitelem Centra dálkového průzkumu univerzity v Bostonu. Ani on se svými téměř šesti sty položkami v seznamu vlastních publikací nemůže být označen za šarlatána. Jedna z jeho prací, publikovaná roku 1988, nese název „Pražská pánev: Kruhový rys ve střední Evropě“. Pátrání po meteoritické historii našeho území tak bylo odstartováno. A také polemiky, které se na toto téma vedou. „Metoda srovnávací planetologie, kterou mj. Papagiannis využil k určení impaktního původu Čech, totiž vychází z vnějšího vzhledu oblasti,“ říká Otto Šándor z Hvězdárny a planetária v Teplicích. „Opravdu obrazec, který vznikne dopadem mimozemského tělesa, nemusí být nutně kulatý. Je známo mnoho meteoritových kráterů, které nemají kruhový vzhled, spíše vypadají jako čtyřúhelník s oblými rohy. Třeba jako Čechy. Ovšem vnější tvar mechanismus vzniku krajiny věrohodně neprokáže. Proto by se tato metoda měla používat jen tam, kde jiné prostředky nelze využít.“ Spolehlivější jsou v tomto směru, což připouští i Papagiannis, geologické výzkumy.

CO NA TO GEOLOGOVÉ
„Nejbohatší na dopady meteoritů byla první třetina vývoje Země, tedy zhruba v jejím stáří 1,5 miliardy let, kdy byla Země bombardována obrovskými tělesy. Nyní dopadají velké meteority jen málo, řádově v desítkách milionů let. Okolní planetární prostor je již vyčištěn,“ říká RNDr. Vladimír Bouška z Geologicko-geografické fakulty Univerzity Karlovy. Papagiannis ale předpokládal dopad vesmírného tělesa na území dnešních Čech někdy před 100 miliony let, tj. na rozhraní spodní a svrchní křídy. Lukáš Křesina ze Západomoravského muzea v Třebíči to ale z geologického hlediska takřka vylučuje: „V Českém masivu jsou totiž četné komplexy hornin, které by v takovém případě musely být tímto impaktem postiženy, například permské a karbonské či dokonce svrchnoproterozoické sedimenty či prvohorní žulové masivy. Ale ony nejsou.“ Odborníci v Čechách se proto shodují na tom, že pokud těleso opravdu dopadlo, muselo to být mnohem dřív, tak před 800 miliony až 2 miliardami let. „Jenže od té doby proběhlo několikeré vrásnění a mohutné eroze, které by morfologii kráteru zcela smazaly,“ doplňuje Křesina. „Je ale možné spekulovat o tom, že tektonické narušení impaktem bylo tak intenzivní, že tvar impaktního kráteru je znovu neustále překopírováván do mladších geologických jednotek. Vzhledem k rozměrům tohoto kráteru, které přesahují rozměry největších světových impaktních struktur, by to bylo i docela očekávané.“
Při velikosti vesmírného tělesa 70 kilometrů v průměru by to do středu Evropy byla pořádná rána. Rozsah přeměn by zasahoval hloubkově do svrchní části zemského pláště. Doba působení tlakové vlny by se při průměru kráteru 300 km rovnala přibližně 100 až 125 sekundám. Za tuto krátkou dobu by muselo dojít k přeměně několika milionů km3 objemu hornin. RNDr. Roman Skála z Českého geologického ústavu k tomu říká: „Díky obrovské kinetické energii dopadajícího tělesa dojde v případě nárazu k její přeměně na energii tepelnou. Ta je předána impaktovanému tělesu - v tomto případě Zemi - v podobě tzv. šokové vlny, která postupuje horninovým prostředím rychlostí větší, než je rychlost zvuku. Díky rychlému pohybu vyvolává v horninách různé změny materiálů. Ty změny jsou většinou permanentní, takže my jsme schopni je pozorovat po mnoha milionech i miliardách let. Ty nejstarší patří mezi struktury ve štítových oblastech v Africe či Skandinávii. Štítové oblasti jsou ty nejstarší části kontinentů a geologové z nich získávají vzorky hornin staré hodně přes miliardu let. Na území naší republiky se našla celá řada různých velmi podivných materiálů, ale podrobné studium nikdy nedokázalo, že by šlo o produkty impaktové metamorfózy v důsledku dopadu asteroidu nebo komety.“

DIAMANTOVÉ ZÁŘENÍ
Zvláštním jevem, který může být argumentem pro „český meteorit“, je záření jednoho ze dvou nalezených českých diamantů. Dnes jsou uloženy v prostorách Národního muzea, v jehož sborníku se píše: „žlutooranžová luminiscence, v ultrafialovém světle pozorovatelná u diamantu z Dlažkovic, je zcela mimořádná“. Byly zkoumány tisíce diamantů, ale podobný typ záření se ukázal být jako skutečná rarita. Existuje ale skupina diamantů nalezených v okolí velkého sibiřského kráteru Popigaj. Ty pod UV lampou světélkovaly podobně jako český diamant. Statisticky to zatím podchyceno není - těžko lze do statistiky zařadit jeden český diamant (druhý má znečisťující příměsi). Ale přece jen malý dílek české meteoritické skládanky by to být mohl. Profesor Dušan Hovorka, vedoucí geologicko-archeologického projektu UNESCO, na téma diamanty a impakty říká: „V případě kráteru Popigaj jde o záležitost starou 35 milionů let. Impaktová přeměna nerostů a hornin je charakterizována vysokou teplotou (nad 12 000 ̌C) a tlakem většinou převyšujícím 50 gigapascalů. Grafit přítomný v tomto procesu mění svoji strukturu - rekrystaluje na diamant.“
RNDr. Roman Skála, který v minulosti české diamanty zkoumal, má ale své pochybnosti: „Myšlenka, že ty diamanty září tak či onak, je sice zajímavá, ale problém je, že ty typické vytěžené (neimpaktové) africké nebo jakutské mezi sebou vždycky mají nějaký díl kamenů, které mají luminiscenci, jež není mezi těmi ostatními. Navíc nálezy českých diamantů jsou stále poměrně velkou otázkou, protože kdyby tady skutečně něco diamantonosného bylo, tak by se těch diamantů muselo najít víc. Já osobně mám takový pocit, že jde o něco podobného, jako byly v literatuře kauza Rukopisu zelenohorského a dalších, které byly podvrhy. Naši obrozenečtí geologové chtěli, abychom tady v Čechách měli všechno, tedy i diamanty. V šedesátých letech se dělal systematický výzkum písků Českého středohoří, v jehož blízkosti Dlažkovice leží, a ukázalo se, že je tam jen olovnato-barnaté či zinečnaté sklo. Zůstává otázkou, jestli české diamanty jsou skutečně české. Navíc jsme prokázali, že se jedná o naprosto běžné kameny, které vznikly ve vulkanickém bazénu, magmatickém krbu a byly vyneseny. Takže se nejedná o žádné impaktové diamanty.“ Zbývá jen dodat, že pečlivým průzkumem se dá poznat struktura (složení) uhlíkové mřížky, která je u impaktových a „běžných“ diamantů rozdílná.

ŠEVĚTÍNSKÝ KRÁTER
V jižní části velkého oválu, který pánové Papagiannis a El-Baz označili za možný největší impaktový kráter, leží menší víceméně kruhovitá struktura o průměru 46 kilometrů - Ševětín nedaleko Českých Budějovic. Český geolog se na rozdíl od amerických analytiků družicových snímků vydal s geologickými mapami v brašně do terénu. Ne nadarmo. Dr. Stanislav Vrána z Českého geologického ústavu nachází u Ševětína žíly pyroxenického mikrogranodioritu. Svou zprávu o nálezu publikoval roku 1993 v Journal of the Czech Geological Society. Jméno jím nalezených hornin zní složitě, ale spíš než název je zajímavý vznik této horniny. Její původ je udáván krystalizací tavenin, což naznačuje dopad mimozemského tělesa. Kruhovitá struktura, pozměněná erozí stovek milionů let, tady je (byť podstatně menší, než je ta ze snímků družice Meteosat) a pozměněné horniny doprovázející impakt taky. Německý kráter Ries, který byl jako impaktový určen definitivně, vykazuje podobně změněné horniny. Na první pohled vykazují oba krátery stejné znaky. Jiný způsob vzniku, jako například vulkanický, vylučuje okolní geologické podloží. Přesto je doktor Vrána opatrný a v oficiální zprávě netvrdí, že meteorit do jižních Čech jistojistě spadl. Nakonec výsledky své analýzy označil za „unikátní a zatím na podobné úrovni neznámé v pozemských horninách“. Vědecká opatrnost je namístě. Později, když byly struktury ze Ševětína zkoumány na mnohem dokonalejším transmisním elektronovém mikroskopu, se ukázalo, že nejsou strukturami, se kterými se setkáváme v křemenech typických impaktů. Přestože je Česká republika geologicky velmi dobře zmapovaná, hypotézu „velkého kráteru“ nelze zcela zavrhnout. Jak praví Vladimír Bouška: „Stále více se ukazuje - v souvislosti s růstem našich poznatků - větší sepjatost s okolním planetárním prostorem. Možná, že i v geologickém nazírání zčásti opustíme vyšlapané chodníčky.“ Ale jiné důkazy než družicové snímky zatím teorii „velkého třesku v Čechách“ nepotvrzují.

Nebeské bombardování
Když se mladá Země měnila z dívky zahalené prachovým závojem v ženu - planetu, vyčistila si vlastní gravitací okolní vesmírný prostor. V prvopočátcích zemské existence bylo meteoritické bombardování zcela běžnou záležitostí. Dnes, kdy je bezprostřední vesmírné okolí prosté od větších těles, se sice periodicita dopadů zmenšila, ale není úplně vyloučena. V současnosti je na Zemi identifikováno přes 200 impaktových struktur. Nejstarší dochovaný impaktní kráter Vredefort v Jihoafrické republice má průměr 140 km a stáří 2 miliardy let. Krátery se nacházejí od Austrálie (kráter Acraman s průměrem 160 km) přes africkou Ghanu (kráter Bosumtwi, průměr 10,5 km) až po stometrový kráter Moraska v Polsku či německý Ries s průměrem 24 km. Dopad tak obrovských těles musí mít za následek velké změny okolních ekosystémů, a přestože v současnosti tato představa slouží hlavně jako námět katastrofických filmů, není zcela vyloučená. Význačný americký profesor paleontologie David Raup říká: „Dopad tělesa, které vyhloubí kráter menší než 10 km v průměru, se odehraje každých 110 000 let. Na průměr kráteru do 20 km se čeká 400 000 let a stokilometrový kráter je průměrně vyhlouben jednou za 50 milionů let.“ Hypotéza doktora Raupa hledá odpověď na otázku, zdali nebeské bombardování, respektive ty „zvlášť velké projektily“ nemají vliv na vymírání. Je totiž prokázána určitá periodicita dopadu obrovských meteoritů. Zajímavé je, že v dobách dopadu těch „opravdu velkých“ docházelo ke zvýšenému vymírání. Rozhodně vyššímu, než je běžné „vymírací pozadí“, ke kterému dochází neustále. Ostatně nebezpečí srážky naší planety s vesmírným tělesem není jen filmovým scénářem. Jen za posledních 13 let proletělo kolem Země několik těles, která by nás teoreticky mohla ohrozit. Nejblíže proletěl nebeský projektil roku 1991, a to ve vzdálenosti 170 000 km. To je blíže, než je vzdálenost Země od Měsíce.

Nebeské kameníPadá hvězda. To napadne asi každého, když náhodou zahlédne na okamžik rozsvícenou čáru, která označuje nebeskou dráhu meteoritu. Ten se většinou stihne vypařit dřív, než se potká se Zemí. I ty, které dopadnou, mnoho škody nenadělají. Většina jich spadne do moře či neobydlených oblastí. Doloženo je jen několik poškozených střech a sporné je zranění lidí. Na druhou stranu každoročně Země díky meteoritům ztěžkne o 170 000 tun. Tyhle „kousky hvězd“ mají rozdílné složení.
Kamenné meteority, kterých je nejvíc (přes 90 %), obsahují křemičitany, většinou příměsi niklu a železa. Největší skupina, chondrity, obsahuje kulovité shluky (od mikroskopických rozměrů až po 1 mm) z olivínu nebo pyroxenu. Všechny chondrity mají téměř stejné chemické složení a od svého vzniku neprodělaly žádnou chemickou změnu (nebyly součástí žádného většího tělesa) a pravděpodobně byly součástí původního materiálu, ze kterého vznikla sluneční soustava. Pro to svědčí shodné zastoupení izotopů prvků u různých chondritů.
Siderolity - jsou podstatně menší skupinou zastoupenou zhruba 2 %. Ty tvoří přechodné typy k železným meteoritům.
Siderity - samotné železné meteority, jichž je zhruba 6 %, obsahují výhradně nebo většinou kovové složky.
Meteority se většinou nazývají podle nejbližšího obydleného místa pádu. Z meteoritů nalezených bezprostředně po pádu je 92 % kamenných, zatímco těch dodatečně nalezených je většina železných, které se mnohem lépe odlišují od okolí. Kamenné meteority také rychle zvětrávají. Hodně meteoritů se poslední dobou nalézá na pouštích, např. na Sahaře, a na souvislých ledovcových plochách Antarktidy.

ZDROJ:
http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1118:echy-na-dn-krateru&catid=2:civilizace&Itemid=4

Dan Winter, Fraktální pole I věda zkoumá energii, světlo nebo blaženost. (Archiv 2010)